Třicet stříbrných za mou hlavu - část třetí

Čas se rozpadl na vteřiny, mezi každou zela propast. Vždycky se mi to stává, když se začnou události dít hrozně rychle a v hlavní roli se objeví dýka. 

V jedné vteřině černý vetřelec ještě stál na vrcholu schodiště – dole v přízemí vzplanula světla lamp a po stěně se natáhl groteskní stín postavy s židlí nad hlavou. Rubín stál na prahu ložnice, kde zamrzl úlekem. Skrčená za podstavcem sochy, povytáhla jsem ze švu čepelku na délku dlaně. Ostří zapadlo do vrubu na koženém okraji rukávu, špičku ostří jsem stiskla mezi prostředníček a prsteníček. V druhé vteřině se útočník tyčil nad Rubínem, přitisknutým ke stěně. "Kde je?" ozval se chraptivý hlas, tlumený šátkem přes tvář; po ostří dýky steklo několik kapek krve, jak ji útočník přitlačil Rubínovi na krk.

Třetí vteřiny se ten blázen už nedožil. Poslední chybou, kterou v životě udělal, bylo zařvat a pokusit se bojovat. Ze své skrýše jsem vyrazila moc pozdě. 

"Za tebou", pronesla jsem sladce, jednou rukou mu zezadu strhla šátek a druhou ho bleskově pohladila po krku. Pod bříšky prstů jsem cítila několikadenní strniště a teplou záplavu z otevřených žil. Něžné pohlazení Smrti. Jedinou nevýhodou tohohle způsobu je, že vás to strašně zaneřádí krví. 

Rubínovo tělo se sesunulo po zdi a žuchlo na zem současně s nezvaným hostem. Pod schody kdosi vyděšeně zaječel a všichni improvizovaně ozbrojení odvážlivci se stáhli. Sklonila jsem se nad útočníkem a trhnutím jej obrátila tváří vzhůru. Černá kůže z Jižní pouště, na spáncích a čele kmenové tetování. Rychle jsem se mu podívala na levou ruku. Bylo to tam; dva zkřížené nože a pod nimi borovice s hořící korunou. Assassin ze Školy Stínu ve Zhořiboru. Nájemný vrah z mého města – a šel po mně! Co se to tu ksakru děje?

Zběsilé přemýšlení mi přetrhl zvuk otvírajících se dveří do druhé ložnice. Do chodby opatrně nakoukl Kassandřin protáhlý nos. Pohled, který se jí naskytl, věru ospravedlnil to příšerné zaječení, kterým mě počastovala: na podlaze chodby se rozvaluje chladnoucí mrtvola jejího muže a nad ním stojím já s rukama až po lokty od krve. Zezdola z přízemí se znovu ozvalo několik zmatených výkřiků.

Pozdvižením pod schody vzal za své původní plán útěku. Z ruky svého dočasného hostitele jsem vytrhla obušek; modřina na mém spánku mi povídala cosi o tom, že se nevidíme poprvé. 

"Vražda! Pomoc!", ječela Kassandra, jakoby ji na nože brali. Což bylo značně přehnané, protože já ji vzala jen obuškem. Její bezvládné tělo se poskládalo laskavě vedle dveří, takže jsem bez otálení vpadla do ložnice, sebrala ze židle šaty a v rozevlátém hedvábném oblaku vyskočila oknem na dláždění. 

Ne že bych měla nějakou zvláštní oblibu v Kassandřiných oděvech; ale pohybovat se v noci po městě v šatech s rukávy od krve je moc i na tu nejospalejší patrolu. 

Převlékla jsem se v prvním průjezdu, kam už nedoléhala směsice volání "Stráže! Patrola!" a "Zavolejte ranhojiče!". Mimo obvyklé trasy nočních hlídek jsem se vydala do svého domu. V hlavě mi vířil kolotoč otázek. Kdo ze Zbořihoru na mě mohl vypsat odměnu? A jak vrah věděl, že mě najde právě u Rubína? Počkej, děvče, zarazila jsem se v duchu. Druhá otázka přece odpovídá na tu první. Kdo mohl vědět, že jsem u Rubína? Přece jedině ten, komu to Rubín sám sdělil. Adresát vyděračského dopisu. Přesněji řečeno, můj otec.

Měla jsem tedy ohledně odměny zodpovězenou otázku Kdo, ale s otázkou Proč mi to moc nepomohlo. Že mě otec považuje za hanbu a skvrnu na rodinném štítu, to jsem věděla, ale až tak krajní řešení? Možná se během tří dnů mé nucené absence ve velkém světě stalo něco nepředpokládaného. 

V mém starém domě byl zatím klid. Po strážcích a sluhovi ani slechu, nejspíš je Rubín podplatil. Opuštěný dům zíval tichem před bouří, která se tu jistě strhne poté, až se Kassandra probere a řekne veliteli stráží, koho viděla s krvavýma rukama odcházet od mrtvoly svého muže. Čistě podříznutá mrtvola neznámého Zhořibořana mi pravděpodobně zavaří ještě víc. 

Pobrala jsem peníze, pár šperků a své oblíbené zbraně. Skrýš s listinami zůstala nedotčena; Rubín po ní nejspíš nepátral. Ještěže tak, blahořečila jsem v duchu; při svém talentu na cokoliv přesahujícího kapsařinu jsme tu mohli mít solidní mezinárodní roztržku. Všechny písemnosti jsem naskládala do kovové skříňky, nasypala dovnitř hrst černého prachu a zpovzdálí dovnitř hodila hořící třísku. Volně sypaný černý prach rámus nedělá, ale někdy ošklivě prská. Ze skříňky se zablesklo a listiny se proměnily v hromádku šedivého popela, stejného, na jaký právě shořela má diplomatická kariéra.

Zhořibořanka ve Zbořihoru bude zase jednou důvod k házení kamenů. 

Opustila jsem dům zadním východem a skrz dvorky a nepoužívané průchody jsem zamířila k hradbám. Nebylo pochyb o tom, že ráno už budou na náměstí vybubnovávat odměnu za mou hlavu. Další úkryt jsem odešla hledat do čtvrti, kde loajalitou k městským pořádkovým silám zrovna netrpívají.

V uličce, jejíž jedinou lampu udržovali místní obyvatelé záměrně vytlučenou, jsem zaťukala na jedny dveře. Oknem vedle prosvítalo světlo skrz pevně zatažené závěsy. Až na ulici byla cítit cizokrajná a dráždivá vůně, která zesílila skoro k nesnesení, když se dveře otevřely. Narůžovělé světlo zevnitř orámovalo postavu ženy s olivovou pletí a madlovýma očima, oblečenou jen do té míry, aby fantazie zákazníků nepřišla zkrátka.

"Paní Estera? Zase je tu nějaký zákazník, který nemluví jinak, než v náručí ženy?"

"Tentokrát ne, Karímo. Dnes budu zákazník já... povím ti všechno uvnitř, ano?" Prostitutka Karíma koketně přikývla a než za mnou zavřela dveře, obezřetně se rozhlédla na obě strany ulice.

Na stolek v budoáru jsem položila pytlík s penězi, dost těžký na to, aby už předem naklonil Karímu k souhlasu s jakoukoli prosbou. V pokoji dnes ještě žádný zákazník nebyl, ale z druhého pokoje přes chodbu se ozývalo funění a tichý smích. Karíma přetáhla přes dveře těžký závěs a prohodila: "Rokája má dnes večer zákazníka. Ale nebojte se, paní. Až od ní bude odcházet, nebude mít na tenhle pokoj ani pomyšlení."

Usadila jsem se do voňavých polštárů a dala se do vyprávění.  

linkuj.cz vybrali.sme.sk