Takové pěkné předvánoční

Už už jsem se bála, že budu letos přes Vánoce nemocná. Minulý týden se totiž po bytě ploužila inkarnace chřipkového bacilu, jehož nakonec moje dlouholetá nechuť k teplotám nad 36°C (v nemocnici ze mě byli trochu paf, když nedokázali tělesnou teplotu větší než 35,5°C – teplotu, neřknu-li horečku, jsem neměla ani nepamatuju) pacifikovala na rýmičku. 

I ta mi ovšem dala. Kašlala jsem jak tuberák, kapesníků padlo za vlast požehnaně, dítěti jsem zabavila jelení lůj pro vlastní potřebu, rýma samozřejmě využila všech možností, které jí skýtají mé naddimenzované čelní dutiny (mám se pak divit, proč mám tak znělý soprán?), a vrazila se do nich. To jediné mi taky přetrvává "pod stromeček", levá čelní bolí, ať nahřívám jak nahřívám.

Nejhorší to bylo minulou sobotu, to bacil řádil v kloubech a ztratila jsem hlas. Pak už to bylo jenom lepší.

Normálně by to člověk vyležel za dva dny v posteli, ale s hyperaktivním batoletem... ech... a do toho jí rostl zub...

Nejlepší na tom bylo, že to bylo právě moje vlastní batolátko, jež mě nakazilo. V úterý malá lehce popšikovala. Ve středu a ve čtvrtek jí slabě teklo z nosu. V pátek už bylo po rýmě veta a začínalo to brát mě. A zatímco dětskou imunitou virus nezacloumal, já si to vyžrala...

Nicméně, první dárek pod stromeček: Už jsem zase zdravá! Což je prima, protože během svátků cestujeme po příbuzenstvu.

Druhý dárek pod stromeček: Porcelánka nám konečně vyrobila servis. Během podzimu jsme totiž zatoužili po talířovém servisu. Během let budování společných domácností ve studentském modu operandi a natřikráte stěhování se nám vybavení kuchyně skládalo ledasjak. Dva talíře takové, dva onaké... přišla-li návštěva v počtu větším než jeden kus, vypadal prostřený stůl jak patchwork.

A tak jsem si ho vysnila – krásný servis o šesti talířích hlubokých, šesti plytkých, šesti dezertních. Co je hlavní, všech osmnácti stejných! Vybírali jsme po městě, až jsme vybrali karlovarský, a tehdy jsme narazili.

Sledovali jste už trochu zaprášenou kauzu uzavírání porcelánek? Jak neměli zakázky, neměli na platy a propouštěli?

Sklady prázdné. Dodávky děravé jak noty na buben. V jediném obchodě nám nebyli schopní říct, jestli ho objednají a kdy bude. A my nechtěli slevit z toho jediného vyvoleného dekoru. Nakonec jsme zasedli k počítači a objednali v internetovém obchodě.

Týden, dva týdny, tři týdny uplynuly a objednávka mlčela. Manžel napsal dopis tázací. Obratem nám přišel dopis odpovídající a rozesmívající: "Vaše objednávka je v pořadí, porcelánka je zavalena zakázkami a nestíhá výrobu. Očekáváme, že do Vánoc to stihneme."

Měli pravdu. Dneska došel e-mail, že naše nádobí bylo odesláno. Třikrát hurá – štědrovečerní večeře už bude načančaná.

Třetí dárek pod stromeček: Našla jsem vrstevnici jmenovkyni. Což je v mé generaci přímo úkaz, jak jsme se vzápětí shodly. Ani jedna z nás totiž neznala dosud nikoho stejného jména ve své věkové kategorii. Celá příhoda mi dosud vyvolává úsměv na tváři.

Bylo to na mši, na Zlatou neděli. U nás ve farnosti chodí na desátou hodně rodin s dětmi, pro ty nejmenší je zvykovým právem vyhrazen prostor v boční lodi. Když tak člověk chodí pravidelně, zjistí, že vídá ty samé lidi. A tak se začne seznamovat. Samozřejmě přes děti. Známe se tak s maminkou a tatínkem od Radímka a maminkou a tatínkem od Tadeáška. Přede mší v tom našem dětinci ladí kytary schola a jedna z maminek, se kterou se od vidění zdravíme, ke mně najednou přijde a povídá: "My se tady vídáme, zdravíme, a přitom se ani neznáme, já jsem Božena!" Stiskla jsem nabízenou ruku a s širokým úsměvem pravila: "Těší mě, já jsem Božena."

Když se paní vrátila od manžela, kterému šla nadšeně sdělit, že našla jmenovkyni, podebatovaly jsme samozřejmě na téma řídkosti našeho křestního jména. Osobně to ovšem nepovažuji za nějakou extra náhodu. Ve smyslu, kdybych někde měla narazit na Boženu svého věku, v katolickém kostele mě to překvapí nejméně. Osobně jsem se přivdala do rodiny z jižní Moravy, kde je Boženek jak naseto, samozřejmě o generaci zpátky; mluví-li moje tchýně o některém svém bratranci, zásadně nepoužívá rozlišení "ten, co si vzal Božku", čistě z toho důvodu, že takových je asi šest. Spojením našich dvou rodin (máti Božena, obě mé babičky Boženy) se celkový počet Božen v přízni došplhal na magické číslo třináct (a z toho asi čtyři máme dokonce i stejné příjmení:)).

Mše mě vůbec dobře naladila, protože prťo byla po celou dobu vyjímečně hodná. Z náručí pozorovala všechna ostatní škvrňata, což je činnost, která ji dokáže zabavit na dlouhou dobu. Z počáteční zbabělindy nám vyrostl společenský tvor. Během mše je v boční lodi veselo, maminky natřásají nemluvňata, caparti se toulají lidem pod nohama (občas na některého šlápnete, tomu se nevyhnete), větší sourozenci jsou uklizeni na kůr. Zhruba v druhé třetině mše pak děti vyhlásily vzpouru, tři kojenci začali naráz vyvádět, že už je jim to dlouhé, a starší děti se ze solidarity přidaly. Vzpoura byla naštěstí udušena v zárodku, takže jsme tentokrát vytrvali i na ohlášky. To se moc často nepovede.

Když vidíte, jak se na sebe usmívají dvě batolata, vy jako rodičové si nemůžete pomoct a začnete se na sebe usmívat taky.  

linkuj.cz vybrali.sme.sk