Dvakrát do téže řeky

Poznatek dnešního dopoledne: křesťanská společenství jsou jako přes kopírák. 

Říkala jsem si svého času, že do spolča nikdy více. Ale když mě moje kostelní známost Boženka pozvala do společenství maminek, těžko jsem mohla říct ne – zvlášť když jsem vážně nevěděla, co s úterním dopolednem.

I tady se hraje na kytaru a zpívá z Koinonie. I tady se modlí úvodní a závěrečná a předává se štafeta. I tady se probírá duchovní literatura. Tím všechny společné znaky se starým studentským spolčem končí. Tady je například druhá místnost s hračkami, dvěma babičkami a dědečky, kteří přeberou děti a dle věku a nároků s nimi buď jezdí venku, nebo si s nimi hrají uvnitř! Dvě hodiny má matka svatý pokoj, dost možná ještě svatější, protože sedí na faře:)

Hančete jsem sice ze začátku nechtěla pustit z mateřského náručí, ale když začala na společenství jevit známky znuděnosti, ještě ráda jsem ji předala babičkám – koneckonců, kdyby řvala, odejít můžu vždycky. Dítko ani nenapadlo postrádat maminku, hrála si, nechala se chovat absolutně cizími (ale o to vlídnějšími!) babičkami... to mi teda rychle vyrostla...

Samozřejmě má ukecanost opět neznala mezí, takže jsem půlku starousedlých matek nejspíš pořádně vyděsila. Možná je uklidnilo moje ujištění, že po dalších dvou návštěvách mizím na dva roky do Němec. 

Jako plus mě to donutilo vyhrabat se z Medlánek nahoru již v brzkém ránu, takže jsem se procházela pod pohádkově zasněženými stromy, skoro modrou oblohou a veškerý sníh byl pozlacen ozvěnou slunce za tenkými mraky. Na každé větývce spočívalo několik centimetrů sněhu a ulice byly neskutečně malebné. Po cestě zpátky si už vybírala svou daň obleva – z pohádkových stromů nepohádkově padaly kusy mokrého sněhu za krk, na chodnících jsem se brodila břečkou a obloha se schovala za šedivý dekl. Ale to ráno za to stálo.   

linkuj.cz vybrali.sme.sk